Asi nejviditelnějším projevem tohoto tlaku byl připravovaný tunel za bílého dne, v jehož rámci měly být nezanedbatelné peníze původně určené Akademii převedeny pod záminkou "posílení aplikační složky výzkumu" pod agendu ministerstva průmyslu, a tam pak v tichosti rozděleny privátním firmám. Akademie se tak rázem ocitla v situaci, kdy reálně čelila hrozbě svého zániku. Méně viditelným, ale přesto důležitým prvkem této v podstatě likvidační strategie bylo zpolitizování Rady pro výzkum a vývoj, která se z ryze poradního orgánu postupem stala premiérem bedlivě střeženým nástrojem k prosazování všeho možného. Takto se podařilo prosadit např. koncepci hodnocení vědeckých výsledků, jejíž nepovedenost byla v médiích dostatečně odhalena. Bezmyšlenkovitost a každoroční pozměňování této koncepce vede u mnoha zaměstnanců Akademie k pocitu dezorientace, který je permanentně přiživován hrozbou, že „nás stejně do tří let zrušej“. O tom, jak demotivující je taková situace z pohledu řadového zaměstnance Akademie a jak nesnadné je za takových podmínek vytvořit si rozumný dlouhodobější pracovní plán, se snad ani nemá cenu rozepisovat.
Nejde mi ale jen o to, abych si tu postěžoval. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že vědci a badatelé se pod vlivem událostí rozhodli zaměřit čistě na boj o přežití, který má především podobu boje o více peněz, nebo alespoň o nekrácení stávajících dotací. To je sice pochopitelné, ale pokud má náš program do budoucna spočívat pouze v tomto, podepsat se mi jej nechce. Myslím si totiž, že Akademie je skutečně zralá na zásadní reformu a že by tento fakt neměl zapadnout – bez ohledu na to, jak brutální jsou nájezdy politiků a lobbistů, kterým letos nevěřícně přihlížíme. Když jsem tento názor vyjádřil v době nejkritičtější, tedy v situaci, kdy ještě zmiňovaný tunel nebyl zažehnán, bylo mi řečeno, že kritizovat Akademii za dané situace není ani trochu rozumné, protože se tím jen dává další munice do rukou likvidátorů české vědy. Tento argument jsem uznal a své námitky si dočasně nechal pro sebe. Takto to ale nemůže trvat do nekonečna. Akademie by podle mne měla aktivně vstoupit do reformního procesu, tj. zejména specifikovat svou podobu a orientaci do budoucna, navrhnout smysluplnou koncepci hodnocení vědeckých výsledků a rozloučit se s těmi svými zaměstnanci, kteří si do práce chodí jen pro výplatu.
PS: Zde vyjádřené názory jsou mé a nijak nereprezentují oficiální stanovisko AV ČR.